Jóga není jen cvičení

Se zakladatelkou České akademie jógy a dlouholetou jogínkou Ing. LADOU ROKOSOVOU jsme si povídaly nad šálkem zeleného čaje s cukrem z kokosových květů. Sešly jsme se v pražském studiu Annámalai (teď již bývalé studio ČAJky), jen pár dní před Ladiným odjezdem do Indie.

Jak se inženýrka, tedy člověk, který vystudoval exaktní vědu, dostane k józe?

Nejsem sama. V české je celá řada inženýrů, nachází v ní totiž strukturu a řád, je logická, odvoditelná. V mnoha aspektech se potkává s dnešními moderními neurovědnými výzkumy, nebo třeba s kvantovou fyzikou. Jen je použit jiný jazyk, ale mluví se vlastně o tomtéž.

To si neumím představit. Jak konkrétně se jóga a kvantová fyzika potkávají?

Napadá mě třeba superpozice. Jestliže znáte pozici jedné částice, znáte pozici všech částic. A to samé platí v józe. Hledáme v ní Poznání či osvícení. Sebe sama v rámci Celku. Existuje několik cest, jak k tomuto cíli dojít. My Evropané začínáme od těla, cvičíme, ale v Indii se původně směřovalo rovnou k duchovní úrovni prostřednictvím kultivace mentálních funkcí, tedy kultivací ega. Abychom ale došli do cíle, musíme oslovit všechny své složky. Jeden bod, jedna úroveň otevírá ty další. Stejný princip jako u mikrokosmu těla existuje u makrokosmu celého světa jevů. Platí zde ono známe „Poznej sám sebe a poznáš celý svět“.

Takže jóga kromě cvičení nabízí ještě něco dalšího?

Jóga je cesta za duchovním cílem, za Poznáním své vlastní podstaty. Indický mudrc Pataňdžali, ji před zhruba dvěma tisíci let definoval jako osmidílnou stezku vedoucí od pravidel běžného žití až k samádhi, tedy osvícení. A ásany, tedy jógové pozice, které znáte z lekcí jógy, tvoří na této stezce jen jeden stupínek. V Jógasútře, díle osvětlujícím systém jógy, které je Pataňdřalimu přisuzované, je ásaně věnován jen jediný verš. Takže jóga není jen cvičení, je cestou za osvícením, poznáním Átmana, věčného poutníka v nás. Když přijdete poprvé na jógu, ani nevíte, že něco takového máte. Cítíte se být danou osobou, ale postupně přicházíte na to, že nejste jenom tělem, jenom myslí a začnete hledat někoho uvnitř. Ten teď nosí vaše jméno, vaše tělo, vaše role a na konci, po smrti, tohle všechno opustí. A co dál? Podle Indů další zrození, koloběh životů, dokud nedosáhneme Poznání své vlastní podstaty – onoho poutníka.

Vy sama věříte v reinkarnaci?

Ano. A věřila jsem vlastně ještě dřív, než jsem se začala zabývat jógou.

Jak jste se k józe dostala?

To bylo ještě za totality. Tehdy se o józe mohlo mluvit jen jako o zdravotním cvičení. Duchovní aspekty se nesměly veřejně uvádět. Ale zato byla jóga v Československu docela dost rozšířená. Často to probíhalo tak, že po cvičení v sokolovně pak ještě pár lidí (a někdy vlastně docela dost), pokračovalo u někoho v bytě, kde se diskutovalo a „soukromě“ se probírala filozofická a duchovní témata. Zpočátku jsem tedy chodila cvičit, někdy jsem se dostala do „dobré společnosti“ jógových bardů, ale nebylo to úplně pravidelné, měla jsem období, kdy jsem se k józe nedostala. Využívala jsem ji hlavně jako zdravotní cvičení pro svá záda. Už na základce jsem kvůli páteři byla osvobozena od tělocviku. Takže to byla taková první letmá setkání s jógou. A pak, krátce po revoluci, jsem se setkala s gravid jógou.

Už tehdy existovala speciální jóga pro těhotné?

Ne kurzy, jak je známe dnes, ale objevila se první knižní vlaštovka. Měla jsem rizikové těhotenství a hodně času jsem trávila v nemocnici, ale na víkendy mě pouštěli domů. Sama jsem se cítila docela dobře, ale doktoři viděli problémy. Jednou jsem šla kolem antikvariátu, odkud na mě „zamávala“ knížka paní Makedonové Gravidjóga aneb Porod bez bolesti – to mě zaujalo. Koupila jsem si ji a v neděli jsem si ji vzala s sebou do nemocnice. Tam jsem ovšem nesměla vůbec nic dělat, takže jsem jen ležela, četla v knížce a představovala si, jak cvičím. Takže jsem si vlastně cvičila mentálně a až mnohem později jsem si zpětně ověřila, jak jsou mentální techniky účinné, dokonce účinnější než faktické konání.

Říkáte, že na vás knížka „zamávala“. Věříte po takové zkušenosti na náhody?

Náhody nejsou. Věřím, že máme svoje cesty dané. Na začátku si myslíme, že je ovlivňujeme, a to je naprosto v pořádku. V józe pak mluvíme o tom, že toto úsilí posléze přechází v bezúsilnost. Nejdřív si ale musíme vybrat, jít po své cestě, a pak přijde poznání, že naplňujeme jakýsi plán, který byl odjakživa stanoven.

A co dál?

Nazřete, že není žádná svobodná vůle, ale jedna velká předurčenost, která nám dovoluje hrát nevědomky hru na svobodnou vůli, dokud to potřebujeme. Do vědomého žití předurčenosti se ale nedá jen tak vplout rozumem. Nejdřív je třeba vyvinout úsilí, které posléze přechází v bezúsilnost. Dobře je to vidět právě na ásanách, jógových pozicích. Pokud se do nich pouštíte násilně, tak, že nemůžete skoro ani dýchat, jógu nezažijete. Ale když v ásaně najdete hranici mezi přiměřeným napětím a uvolněním, aby byla zachována struktura pozice, ale zároveň mohla volně proudit energie – tak, jak nás to učí už zmíněný Pataňdžali v onom jediném verši o ásanách – začne se uvnitř vás něco odehrávat. Pocity, vjemy a poznávání, ke kterým nelze dojít přemírou úsilí. A stejně jako na fyzické úrovni, to funguje i na mentální úrovni. Nemůžete se násilně pokoušet meditovat, můžete pouze usilovat o navození přiměřeně uvolněného a přiměřeně aktivního stavu pozornosti, který může přeplynout v meditaci, je-li vám dáno.

Dříve se tedy józe věnovali jen ti, co ji pro sebe objevili. Nezdá se vám, že dnes je spíš problém jógu minout? Stává se z ní módní trend, hlavně z dynamických směrů. Jak to vnímáte?

Jistě, jóga je dnes všude. Toho slova se doslova nadužívá, stává se jakousi „prodejní značkou“ málem pro cokoli. Když jsem začínala já, praktikovalo ji skutečně mnohem méně lidí, ale opravdověji. Nyní je situace jiná. Komerční využití pojmu jóga přináší i zjednodušování, rozdrobení a ztrátu původního významu. Když dnes vidím některé až absurdní jógové směry a výstřelky, říkám si, jak by se asi staří Indové divili našim představám o józe. Ale na druhou stranu, pokud lidé aspoň cvičí jógu, je to přínosné, ať už to dělají z jakéhokoli důvodu. Protože každý potřebuje svůj způsob oslovení, podnět k seberozvoji. Když mám dojít k touze poznat víc, může být na začátku nenaplnění této touhy na nějaké „hopsajóze“. Takže je těžké to jen tak odsoudit.

Ale vraťme se zpět k vám – Jak pokračovala vaše jógová cesta? Gravidjóga tedy zafungovala, porodila jste a co bylo dál?

Syn byl oproti lékařským předpokladům v pořádku, ale poškodila ho porodní komplikace, takže byl dlouho nepohyblivý. Několik let starostí a péče o něj mě dovedly na úplně jinou cestu. Svou celkem slibně se rozvíjející kariéru jsem ukončila ještě před odchodem na mateřskou. Byla jsem si tenkrát jistá, že do téhle práce se už nevrátím, i když jsem ještě nemohla tušit, co mě čeká. Narozením syna, který potřeboval nadstandardní péči, jsem se dostala k velkému množství rehabilitačních metod, které jsme vyzkoušeli spolu s lékařskými postupy. Dostávala jsem se tím k poznávání fungování lidského těla. Něco fungovalo a něco ne. Bylo to nelehké období nejistoty. Byla jsem vyčerpaná, selhala mi imunita. Když se syn ve dvou letech konečně postavil, začal trochu chodit a situace se zlepšila, přišla možnost vrátit se zase k józe.

A tentokrát už natrvalo?

Ano. Musela jsem. Aniž jsem se o to nějak vědomě snažila, jóga jako celostní systém mi srovnala organismus, takže jsem se dala do pořádku a mohla dál fungovat.

Co vás přimělo udělat si lektorský kurz?

To vlastně ani nevím. Určitě jsem neměla v plánu vést kurzy, spíš jsem chtěla jógu víc poznat, porozumět jí. Každopádně jsem takový kurz absolvovala (výběr tenkrát téměř nebyl) a musím přiznat, že jsem byla velmi zklamaná. Chtěla jsem se učit od bardů české a slovenské jógy a místo toho jsem navštěvovala kurz ne moc dobré úrovně. A tak jsem si řekla, že pokud mám zájem o velké učitele, nezbývá než je vyhledat a oslovit, založit vlastní školu, kam je pozvu, abych se od nich mohla učit já a další zájemci.
A tak jsme měli v České akademii jógy, která vzdělává jógové lektory, možnost poslouchat přednášky pana Rudolfa Skarnitzla, docenta Františka Velého a mnoha dalších kapacit. Bohužel – má první velká učitelka jógy, doktorka Miládka Bartoňová, se založení ČAJ nedožila.

Dnes už nežijí ani ti další jmenovaní. Čí přednášky o józe tedy stojí za to teď?

Snažím se obsadit lektorský sbor samými dobrými osobnostmi jógy, navíc z různých směrů a systémů, aby si studenti byli vědomi rozmanitosti i komplexnosti jógy.
Pokud bych však měla přece jen někoho jmenovat, pak to je Ing. Míla Sávitrí Mrnuštíková – to je skutečně inspirující člověk, jógou žije. Vše, co říká, má dokonale zažité, má navíc dar slova a precizně utříděný systém (že by to bylo tím, že vystudovala jadernou fyziku?). Jógu se učila v Indii u svámího Gitanandy, což je škola založená na kázni a disciplíně, skutečně náročný a nesmírně obohacující systém.
Další členy lektorského sboru nemohu jmenovat jednotlivě, všichni jsou v něčem dobří, až výjimeční. Těžko se určuje pořadí nebo vyzdvihuje… Důležité je, že jsou i lidští a předávají moudrost jógy s laskavostí i zápalem. Každý (spíš každá – lektorky převažují) vyniká v určité specifické oblasti. Předáváme jógovou terapii, filozofii, teorii jógy. Zaměřujeme se hlavně na starší postupy a techniky a zejména na souvislosti filozofické. Toho je v dnešní dynamické posturální józe málo Samy se dál vzděláváme, jezdíme do ášramu v jižní Indii, praktikujeme, děláme jógu a terapii.

Jak vypadá studium jógy v Indii?

Dnes už velice různě. Když opominu komerční centra posturální jógy, zaměřená převážně na bílé a (na indické poměry) bohaté cizince a vrátím se ke kořenům, tak se dodržuje základní dělení na čtyři směry jógy, nebo lépe řečeno čtyři základní způsoby, cesty, jak dojít Poznání. I když se dnes objevují hlasy proti tomuto dělení, můžeme se ho pro lepší přehlednost přidržet.
Tou první a asi nepřirozenější cestou je cesta zbožnosti – bhaktimárga nebo bhaktijóga. Představte si prostého člověka, který žije svůj obyčejný běžný život a svědomím a vírou v sílu, která ho převyšuje, přesahuje, která je nekonečně mocnější a moudřejší než on sám. Hledá tedy u Boha ochranu a přízeň, chce se mu přiblížit, všechno co dělá, dělá pro něj, všechno má od něj a všechno mu zase odevzdává.
Druhý směr – karmajóga nebo karmamárga se zabývá konáním. Jak konat ve společnosti a prostředí, ve kterém žijeme, aby nás následky našich činů nevázaly karmou k nutnosti dalších zrození. Každý čin totiž s sebou nese i následek, a ten se zase musí „odžít“. Řešením je tedy odevzdávání následků činů nebo jejich nepožadování. Karmajóga tedy učí žít a konat bez touhy po výsledcích tohoto konání. Bez touhy obohacovat ego těmito výsledky, nějak ho zvýhodňovat před jinými. Každý zastává určitou roli, má své místo. Jde vlastně o naplňování řádu ve společnosti. Konám nejlépe, jak můžu. Tak, jako u první cesty byla důležitá zbožnost, tady je hlavní sounáležitost a beztužebnost, zkrátka kultivace ega.
Třetí směr se nazývá džňánamárga nebo džňánajóga – cesta poznání. Je určená pro přemýšlivé lidi, „myslitele a filozofy“. Vyžaduje intelektuální schopnosti, pracuje s logikou, je to velmi pragmatický směr. Proto asi je tahle cesta nám Evropanům nejbližší. Pokud totiž něčemu můžeme porozumět, přijmeme to za své a je to pro nás snadněji realizovatelné.

Stále čekám, až se zmíníte o nějakém cvičení, ale s těmito směry to nějak nejde dohromady…

U těchto tří směrů se vůbec necvičí. Jsou to nejstarší způsoby hledání, byly zmíněny už v Bhagavadgítě, posvátné knize hinduismu. Teprve potom přichází Pataňdžali, který hovoří o ásaně. Ale nepředstavujte si žádný tělocvik – ásana je v jeho podání sed, který primárně slouží k meditaci. Tělo zkrátka nemá obtěžovat při práci s mentálními obsahy. Z toho vychází čtvrtá cesta – rádžamárga nebo rádžajóga, tedy cesta panovníka. Má vést k ovládnutí sebe sama, tedy toho, co máme k dispozici, naší tělesné, duševní a duchovní úrovně. Pataňdžali už ve druhém verši Jógasútry definuje jógu jako prostředek k zastavení mysli. To zní především dnešním lidem zvláštně. Bojí se, že by mohli ztratit schopnost myslet – a navíc, neustálá činnost mysli se jim zdá přirozená a neovladatelná. Rádžajóga ale učí, jak používat mysl jako nástroj. Zapínat ji pro práci, když potřebujeme a vypínat, když ji nepotřebujeme. Když jsme v klidu, tichu a mysl alespoň zpomalí své otáčky, regeneruje celý organismus, tělo i psychiku. Dnešní člověk ale používá mysl stále, pořád naslouchá nefunkční, věčně kolotající směsici myšlenek a neumí odpočívat. Uniká mu, že mysl vlastně používá jeho.

Kde nacházíte pro své lekce inspiraci?

Leckde. Měla jsem to štěstí, že jsem se potkala s mnoha výbornými učiteli jógy. Občas čerpám z dobrých knížek, zpravidla starých, a nebo nových, odborných.
Máme často i výborné studenty, leckdy známé představitele jógy, takže se obohacujeme vzájemně. Samozřejmě jsem za dobu existence České akademie jógy vyslechla i praktikovala mnoho přednášek, seminářů, praxí, praktik a kurzů s různými lektory…
Inspiraci pro svou duchovní praxi džňánajógy hledám v textech dovezených převážně z Indie, z přednášek pana Skarnitzela, textů Ramana Maháršiho, M. Jamese, Sádhu Óma, Annamalai Svámího, Eckharta Tolleho, D. Goodmana, R. Adamse a dalších.
Také každoročně jezdím do ášramu Šrí Ramana Maháršiho na úpatí posvátné hory Arunáčaly v jižní Indii, v Tamilnádu. Poprvé mě tam přivezl můj učitel Rudolf Skarnitzl.
Není tam nějaký jógový program, jak by někdo mohl očekávat. Necvičí se, nikdo vám nic nepřednáší, nesděluje, nic není řízeno a organizováno. Samozřejmě se tam (jako všude v Indii) odehrávají různé náboženské obřady, ale v nich i přes jejich nespornou zajímavost učení džňány netkví. Kromě malého počtu bráhmanů, kněží, pobývají v ášramu hlavně stoupenci a následovníci učení Šrí Ramany Maháršiho, kteří se podílejí na chodu ášramu, zabývají se džňána jógou, studiem textů, praxí Átmavičáry apod. Nezanedbatelní jsou také hosté, z Indie i celého světa.
To, co působí, je síla a energie posvátné hory Arunáčaly, ticho, meditativní atmosféra a tichá přítomnost moudrých, kteří již dosáhli konečného cíle, nebo jsou mu velmi blízko. Žijí tam, potkáváte je, beze slov vám ukážou jasnou jistotu, že osvícení je přirozeným završením lidského zrození.

Jak takoví lidé vypadají?

Úplně obyčejně i neobyčejně zároveň. To jsem asi mnoho neosvětlila, že? Nejsou ničím nápadní, krom neobyčejně laskavé a míruplné atmosféry kolem sebe. Většinou vykonávají nějakou činnost v ášramu. Ať už je o vedení a zajišťování chodu, ekonomická činnost, nebo manuální práce. První osvícený (a úplně rozsvícený), kterého jsem tam potkala, byl jeden kuchař, který nám roznášel rýži. Malý, kulaťoučký dědeček s rozzářeným obličejem.

Jak probíhá vaše studium v Indii?

Zpravidla si najdete klidné místo, často v blízkosti hrobu některého osvíceného mudrce. V Indii jsou osvícení lidé pohřbeni v sedě, zasypáni kadidlem a obezděni. Jejich poslední službou je, že vyzařují energii. Lidé chodí kolem nebo jen tak posedávají, nikdo to příliš neorganizuje.
Učení se předává tichem. To je pro nás Evropany zpočátku těžko představitelné. Ale opět nás to vrací k potřebě zklidnit mysl, abychom byli schopni zachytit jemné vibrace Vědomí. Poznání přichází mimo racionální mysl, mozek, na energetické úrovni. Velmi těžko se to popisuje, ale je to tak. Celé místo je tak prozářeno energií, že vám vše v učení pomáhá.
Na nás pak je „pouze“ úkol nepřekážet tomuto procesu a otevřít se klidu mysli.

Jaká je vaše každodenní praxe jógy, když jste v Česku?

Já jsem sova. Pokud jsem kdy viděla vycházet slunce, tak to bylo proto, že jsem ještě nešla spát. Má praxe je ticho, uprostřed noci, kdy přijde ztišení vlastně přirozeně. Dopřávám si osvěžující klid, kratší či delší ztišení mysli, stopy prostého Bytí.

Cvičíte?

Samozřejmě. Jak říkal pan Skarnitzl: o tělo se starám – umeju ho, nakrmím ho, zacvičím s ním. To je potřeba. Je to náš „dopravní prostředek“ na cestě k Poznání. Mám víceméně ustálený repertoár cvičení, vycházím z toho, že méně je více. Moc se mi líbí teorie, že i s jedinou ásanou můžete dojít osvícení, ale musíte ji dělat dlouhou řadu let a pozorovat, vnímat, … Mám jich samozřejmě víc než jednu, ale mám i období, kdy necvičím vůbec. Třeba když jsem v Indii.

Jste vegetariánka?

V Indii to funguje krásně, v ášramu je vegetariánství podmínkou, velmi snadno naplnitelnou. Ale u nás, hlavně v zimě, maso občas jím. Myslím, že naše tělo bílkovinu potřebuje. Takže nemůžu říct, že jsem vegetariánka. Myslím, že bychom se měli poslouchat, vnímat, co naše tělo potřebuje. Vegetariánství ani veganství nemůže fungovat, pokud dietu držíte násilím a vnitřně se s ní perete. Měla jsem roky, kdy jsem maso přirozeně nejedla, ale pak přišlo období, kdy jsem ho zase začala někdy jíst. Asi by se daly spočítat mé porce masa za rok, skutečně jich moc není, ale vegetarián tím pádem nejsem.

Děkuji za rozhovor a šťastnou cestu do Indie.

---

Harmonie života / Jak pečovat o duši a tělo / Literární noviny, příloha 2/2019, vyšlo 31/1/2019
Rozhovor s Ladou Rokosovou vedla Linda Donáthová