Kultivace naší vičáry

Z cyklu REFLEXE NA RAMANU

Text publikujeme s laskavým svolením presidenta Ramanášramu pana Anand Ramanany.

Praxe vičáry může být někdy matoucí, často si totiž představujeme, že když si položíme otázku „Kdo jsem já?“, jednoho dne tam někde nějaké malé já objevíme. Ale ‚Kdo jsem?‘ nás má vést k tomu, abychom poznali, že žádné takové malé já neexistuje.

Přestože se ztotožníme s Bhagavánovou myšlenkou, že žádné ego neexistuje, což je chvályhodné, vedeme své životy dále, jako kdyby tomu tak bylo. Bhagaván nám dává vičáru jako prostředek k odstranění klamu „Jsem tělo“ krůček po krůčku. Spletenec ega je září Já pochopitelně osvětlen, jak Bhagaván při mnoha příležitostech zdůraznil. Velmi často se však necháme nachytat a uvěříme, že Já je objevitelné myslí a může být viděno jako objekt. Ale Bhagaván tím myslí něco úplně jiného. Opakovaným odkládáním tendencí ega docházíme k přímé zkušenosti, že ego je iluzí. V prázdném prostoru, který zůstává, je pouze Základ bytí a my zjišťujeme, že již nepotřebujeme zakoušet pocit konajícího, abychom zažívali pocit bytí. Postupně zjišťujeme, že to, co jsme vždy považovali za ego, je ve skutečnosti jen navrstvením nezpracovaného psychického materiálu – potlačených emocí, zklamání, vzpomínek, strachů, úzkostí, traumat, samskár, vásan a útržků smyslových vjemů – to vše chce k něčemu patřit. Tento potlačený psychický materiál se seskupuje kolem manasických funkcí mysli a zdá se, jako by žil svým vlastním životem. Nesourodé izolované kousky psychického materiálu, plné pocitu nedostatku, strachu a reaktivity, začnou vzájemně komunikovat. Právě tato jejich rozdrobenost je účinným mechanismem, který vede k jejich vzájemnému propojování. Tyto fragmenty vytvářejí spojení, která se zdají být pevná a jsou uspořádána na základě reaktivity a rozlišování, tj. libostí a nelibostí. Seskupení těchto fragmentů mylně považujeme za entitu a dáváme mu jméno – „pomýlená mysl“, „malé já“ nebo „manas“ – a představujeme si, že má nezávislou hmotnou existenci.

Zde nás Bhagaván vybízí, abychom zapojili své zkoumání. Aby bylo jasno, „kdo“ v otázce „kdo jsem já?“ má pouze vylučovací účel, cílem není nějakou entitu určit, ale spíše odhalit, že zde žádná taková entita není. Stejně jako opice, která chce uchopit svůj obraz v zrcadle, i my saháme celý svůj život po tomto klamu a nazýváme ho „já“. Bhagavánova vičára je navržena tak, aby tento klam vyjasnila.

Ironií je, že tento neuchopený psychický materiál může sloužit jako portál, který nás povede ke svobodě, pokud jej přijmeme takový jaký je a budeme s ním soucitně pracovat. My jsme s ním však ztratili přímý kontakt. Žije v nás jako stín naší vědomé mysli, vždy přítomný, ale dokonale skrytý. Kdybychom s ním přímý kontakt měli, jeho destruktivní vliv na náš vnitřní život by se zmírnil, ba dokonce vyléčil. Tak jak je, je však popřen a vyhnán do nevědomí, a jeho škodlivé účinky tak pokračují v nezmenšené míře.

Když se díváme na svět přes filtr těchto psychických deformací, věříme, že jak bolest, tak nepohoda, jsou způsobeny podněty zvenčí – například naším partnerem, našimi dětmi, kolegy v práci, našimi sousedy, vládou, náboženskou nebo etnickou odlišností, počasím – tedy čímkoliv, z čeho si vytvoříme obětního beránka. Odborně by se takový obětní beránek nazýval superimpozice. Ale ať už to nazýváme superimpozicí, externalizací nebo psychologickou projekcí, taková reaktivita zabarvuje náš svět filtrem našich potlačených trápení. Prostředkem k odstranění tohoto chybného filtrování je správné rozlišování.

Truchlení po ztraceném synovi

Příkladem ze skutečného života může být matka, které vláda oznámila, že její syn, voják, je po bitvě pohřešován. Celá léta truchlí nad ztrátou, dokud není chlapec, který byl válečným zajatcem a celou dobu živ a zdráv, jednoho dne propuštěn. Její radost je bezmezná. Byla ale její trýzeň po celá ta léta nepravdivá? Smutek byl skutečný, vycházel však z mylných informací. Stejně tak utrpení zrozené z bludů má svůj kořen v klamné představě odděleného já. Zatímco představa je mylná, zármutek je skutečný, a proto si zaslouží náš soucit. Kdyby matka bývala měla přímý kontakt s nepřítelem, byla by se mohla o skutečném stavu svého syna dozvědět dříve. Ale komunikace mezi válčícími stranami byla přerušena. Pokud budeme s bludy a strastmi své mysli v kontaktu prostřednictvím dotazování, máme větší šanci poznat svou vlastní skutečnou podstatu.

Banket důsledků

Potlačený psychický materiál, ať už se mu říká trápení, bludy, vásany nebo samskáry, je branou k poznání Já. Robert Louis Stevenson kdysi napsal: „Dříve nebo později musíme usednout k banketu s důsledky.“ Snaha o zdokonalení naší praxe vičáry znamená usednout k této hostině záměrně. Namísto toho, abychom své bolesti a trápení ignorovali nebo z nich vinili druhé, nebo abychom dovolili svým bludům, aby nás zaskočily v okamžicích stresu, jim jdeme naproti – proaktivně, záměrně a odvážně – zkoumáme jejich povahu a důvěřujeme léčivé síle vičáry, která odstraňuje vše, co je v nás nezdravé. Nepohodlný psychický materiál je tím, co vede naši pozornost dovnitř, i když je to někdy to poslední místo, kam se chceme podívat. Zjišťujeme, že právě ta věc, která se zdála být překážkou na naší cestě, se ukazuje jako brána k našemu vysvobození.

Čtenář si možná vzpomene na legendu o žárlivosti Brahmy, který si nepřál, aby lidé objevili svou božskou podstatu. Svolal proto radu bohů, aby pomohla určit správné místo, kde ono božství ukrýt. „Schovejme je hluboko do země,“ řekl jeden z bohů. Ale Brahma řekl: „Ne, to nepůjde, protože lidé časem budou do země kopat a objeví ji.“ Potom další řekl: „Skryjme to v nejhlubší části oceánu.“ Ale Brahma řekl: „Ne, oni se nakonec do oceánu ponoří a objeví to.“ Jiný řekl: „Vynesme to na vrchol nejvyšší hory a schovejme to tam.“ Ale Brahma znovu odpověděl: „Ne, to taky nebude stačit, protože oni nakonec na každou horu vylezou a najdou to.“ Shromáždění ztichlo.

Brahma seděl tiše, dlouho přemýšlel a pak řekl: „No, je jedno místo, kam se nikdy nepodívají.“ „Kde to je?“ ptali se bohové dychtivě. „Nikdy se nepodívají do svých srdcí,“ řekl Brahma. „Pokud to schováme tam, nikdy to nenajdou!“

Rozlišování

Bhagaván nás vyzývá, abychom se obrátili o 180° a prozkoumali své vlastní srdce, které je jak zdrojem našeho trápení, tak i místem jeho vykoupení. Obracíme se dovnitř, pod temné oblasti nevědomí, pod bolestné vzpomínky, nesčetná zklamání a nekonečná soužení, abychom zahlédli místo, kterého se nejvíce bojíme, a abychom dokázali svobodně žít. Tím, že se pouštíme do této práce, se učíme pěstovat schopnost rozlišování a zároveň nezaměňovat skrumáž potlačeného psychického balastu za iluzorní samostatné já. Rozlišování není plodem zkoumání, ale spíše samotným procesem.

Ale co je to rozlišování? Je to podobné, jako když používáme pozorovací schopnost vidících očí, přesněji schopnost zraku rozlišovat zeleň stromu od modré oblohy. Ale rozlišování ve vičáře je mnohem jemnější a soustředí se na využití pozorovací síly vnitřního oka, konkrétně schopnosti intuice, pro odlišení Já od ne-já. Zatímco bystrost běžného zraku je relativně stabilní, náš vnitřní zrak se zostřuje opakovaným používáním.

Bhagaván nás vyzývá, abychom kultivovali aparókša džňánu (znalost přímé intuitivní zkušenosti).¹ Tím dospějeme k názoru, že pravá vičára závisí na nehodnotícím pozorování, které je umožněno schopností rozlišovací moudrosti. Rozlišováním je myšleno pozorování jemné povahy mentálních jevů, ne proto, abychom jejich nekonečnou rozmanitost katalogizovali, ale abychom prostřednictvím objektivního nahlédnutí jejich povahu přímo poznali. Rozlišováním také rozumíme, díky přímému setkání s vnitřní krajinou, rozvíjení schopnosti odstraňovat cedulky, kterými sami sebe definujeme. To je místo, kde spočívá naše božství, říká nám Bhagaván. Je to také místo, kde se vypořádáváme se svými strastmi, bludy, sklony k reaktivitě a vnitřním odporem, který pociťujeme vůči situacím, jež nám život přináší.

Rozlišování nám pomáhá vybrušovat naši vičáru tak, aby byla silná. Zušlechťování naší vičáry je prostředkem, jak vytvořit prostor a rozvolnit pevně provázaný spletenec ega. Ptáme se na složky tohoto propletence, zpochybňujíce přímo samotnou představu upevněného individuálního samostatného já. Když se podíváme pozorněji, zdánlivou jednolitost ega prohlédneme. Pokud se na první pohled jeví jako pevné a celistvé, při bližším zkoumání se ukáže, že je složeno z tisíců nesourodých fragmentů, nezhojených částí duše, jež jsou vzájemně nezávislé. Zdánlivá jednolitost ega nabývá různých forem. Zdá se, že funguje jako jedna jednotka, jako agent (manas), jeví se totiž být v jednom kole a neustále zaměstnaný a vykonávající běžné úkony každodenního života. Ale když se dotazujeme, vidíme, že mechanismy mysli vykonávající každodenní funkce nejsou součástí jednotné entity, ale jsou spíše nezávislými schopnostmi vědomí (indrijány).

Vnímanou jednolitost ega lze částečně připsat iluzi kontinuity. Den za dnem sledujeme ubíhající přehlídku událostí našeho života a věříme, že po celou dobu funguje jediný vnímající subjekt. Ve skutečnosti jsou ale tyto životní události, stejně jako jednotlivé snímky ve filmovém projektoru, vzájemně nezávislé. Když film zpomalíme, vidíme, že žádný snímek se nepojí s dalším.

Mysl se pohybuje tak rychle, že přirozeně předpokládáme, že sleduje určitý řád. Ale pokud zpomalíme mysl pomocí vytříbené praxe vičáry, začneme spatřovat jednotlivé obrazy a nesourodé prvky mysli, tj. myšlenky, pocity a nesčetné množství dalších mentálních útvarů. Předpokládáme, že když existuje myšlenka, musí existovat i myslící. Ale Bhagaván nás žádá, abychom se zeptali toho, kdo si myšlenku myslí. Ví, že myslící nebude nalezen. Ví, že zkoumáním toho, kdo myslí odhalujeme každou myšlenku jen jako jeden další snímek ve filmové iluzi kontinuity. Zpočátku může být tento objev šokující. Nakonec je ale osvobozující, protože brzy zjistíme, že to nejsou moje myšlenky; jsou to jen myšlenky, které se přirozeně objevují v mysli.

Iluze kontinuity se rodí z toho, že nemáme šanci nahlížet na myšlenky zvenčí, ale jsme v nich zcela uvězněni. Nikdy jsme od nich nebyli vzdáleni ani milimetr, jsme proudem myšlenek bezmocně unášeni a považujeme ho za „sebe“. Ale když poodstoupíme a pohlížíme na myšlenku (a myšlenkový proud) jako na nezávislou skutečnost, získáme od ní odstup a iluze kontinuity je na okamžik narušena.

Totéž platí pro další mentální jevy včetně pocitů, u kterých je iluze filmové kontinuity ještě přesvědčivější. Když přestaneme sebe – Sebe – ztotožňovat s pocity, myšlenkami, obavami, strachy a vjemy, můžeme vidět všechny mentální a emocionální stavy jen jako svévolné neosobní události vznikající v mysli.

Ale teď, co Já?

Bhagaván nám říká, že Já je to, co zbyde, jakmile prohlédneme iluzi jednolitosti myslícího. Bhagaván nikdy nepoužíval termín „svědek“ k popisu Já, protože Já leží až za subjektem a objektem:
Kdo rozlišuje uvnitř nebo venku? Toto se nám jeví pouze tak dlouho, dokud existují subjekt a objekt. A pro koho je zde tato dvojice? Obojí nás směruje jedině k subjektu. Podívejte se, kdo je subjektem. Zkoumání vás vede k čistému vědomí za subjektem. ²

„Subjekt“ a „svědek“ jsou jména, která nevědomě přiřazujeme egu, říká nám Bhagaván. Naproti tomu Já je neutrální tichá základna, (prázdná) obrazovka čistého uvědomění, na které se předměty světa – včetně ega – objevují a hrají své role.

Pokud byť jednou pronikneme bariérou jednolitosti ega, máme velkou šanci prorazit ji znovu. Vičáru používáme k postupnému rozptylování iluze jednolitosti ega, které se ji snaží znovu a znovu obnovovat. I když jde o proces postupný, časem zjistíme, že již nejsme tak reaktivní s ostatními – s rodinnými příslušníky, přáteli, známými a cizími lidmi. Zjistíme, že jsme odolnější a že se lépe přizpůsobujeme obtížným okolnostem.

Říká-li staré anglické přísloví „trpělivost je osvícením“, pak v inversní rovině platí že: reaktivita je klamem. Ale můžeme do našich reaktivních okamžiků vnést nesoudící uvědomění, nebo zaměnit reaktivní okamžik za já? Pokud ano, zkoumáme toto nově vytvořené já. Brzy zjistíme, že zde vůbec žádné já není, ale je to jen další obrázek filmové iluze sebe sama.

Dokážeme-li se vyhnout pokušení budovat své já kolem svých reaktivních momentů, podráždění, hněvu atd., pak začneme kultivovat odolnost vůči životním těžkostem a můžeme vytvořit prostor v domnělé jednolitosti iluze ega. Postupně začínáme odhalovat množství triků a machinací ega.

Neděláme to samozřejmě jen vlastním úsilím, ale prosíme o Bhagavánovu milost. Musíme hledat guruovu milost opravdově a upřímně se za ni modlit. Když to uděláme, očistná síla vytříbené vičáry začne pracovat pro nás jako náš největší spojenec a přítel.

odkazy

² Talks §42. Viz. také Talks §62 a §145, resp: Pokud se naopak jedinec cítí být plátnem, na kterém se subjekt a objekt promítají, nemůže dojít k nepochopení a je možné setrvávat při sledování, jak se objevují a mizí, bez jakéhokoli narušení Já… Neexistuje žádný vidoucí ani žádné viděné předměty. Vidoucí a viděný jsou Já. Ani já není mnoho. Všechna jsou jen jedním Já.

¹ Letters, 28. září 1947.

Originál článku zde: https://www.sriramanamaharshi.org/resource_centre/publications/saranagati-enewsletter/

Článek pro vás přeložily naše lektorky MM a VL