Rozhovor s jogínkou a spisovatelkou Mílou Sávitrí Mrnuštíkovou

Rozhovor původně z roku 2017 byl aktualizován a rozšířen 25.11.2024

Paní Mílo Sávitrí Mrnuštíková – máte neobvyklé jméno. Jaké oslovení je Vám nejbližší – Sávitrí, Mílo nebo paní Mrnuštíková?

Určitě ne paní Mrnuštíková. V józe si tykáme a držíme se křestních jmen. Tady slyším na Sávitrí i na Mílu. Míla jsem spíš v okruhu svých dlouholetých kamarádů a rodiny, Sávitrí pak v okruhu jógy. Ty dvě skupiny se samozřejmě prolínají, takže opravdu slyším na obě jména. Jak jde čas, tak si víc cením a uvědomuji, proč jsem dostala od svámího Gítánandy právě toto jméno, a jak mně má nebo může vést. Snad tedy proto dávám přednost Sávitrí.

Sávitrí, jste dobře známou postavou současné české klasické jógy. Působíte v Brně, ale lze vás zastihnout i jinde. Například v Praze, kde spolupracujete s Českou akademií jógy a přednášíte v rámci trenérské školy. Jak vnímáte současné zájemce o jógu?

Jsem ráda, že je mezi zájemci hodně mladých, protože to předznamenává budoucnost jógy. Sama vím, jak blahodárné (nejen pro jógu, ale i pro život) je, setkat se s jógou v mladém věku. Člověk je mnohem vnímavější, ochotnější a schopnější přijímat nové informace, hledat souvislosti. Jóga ve své komplexnosti má pak možnost ovlivnit nebo zcela změnit směřování života každého, kdo s ní přijde do styku. Ve velkém pak ovlivňuje nastavení celé společnosti.
Na druhou stranu cítím, že mnohdy je mezi zájemci zájem víc o takové ty moderní směry jógy, které více stojí na výkonu, soutěživosti a vůbec vnějším efektu. Prostě na věcech, které v tom tradičním pojetí jógy nemají co dělat, ale pro mládí jsou často přitažlivé.
Určitě to souvisí se zrychleným a na konzum orientovaným způsobem života v západním světě. Tyto tendence se pak projevují i v tom, jak lidé přistupují k józe, jak ji praktikují a chápou. Já jsem se s jógou seznamovala koncem 70. a začátkem 80. let, kdy byla úplně jiná situace. Chtělo by se říci, že mnohem méně příznivá než dnes. Přesto, a věřím, že dokonce právě proto, jsme tehdy k józe přistupovali s velkým respektem k tradici. Potkat dobrého učitele jógy, bylo vzácné. Ti, kteří jógu vyučovali, měli z toho spíš potíže než nějaký zisk a slávu. O to více jsme si vážili všeho, co předávali, a to nejen slovy, ale především tím, jak žili a jednali. Dnes je kolem nás neskutečné množství dostupné literatury, kurzů, školení, učitelů jógy. A jistě lze mezi nimi nalézt kvalitu i hloubku, ale současně mnohé z toho zůstává pouze na povrchu anebo se dokonce jen jógou zaštiťuje, i když ve své podstatě se o jógu vůbec nejedná. Je třeba dobře vybírat a rozlišovat. V tom my jsme to měli tehdy jednodušší. Jsem ráda, a je to důvod, proč spolupracuji právě s Českou akademií jógy, že zde je snaha předávat jógu v celé její šíři, v komplexnosti a s respektem k tradicím.
Ale zpět k Vaší otázce, vždy mne potěší, pokud cítím od posluchačů nejen zájem, ale především i pochopení právě té hloubky a komplexnosti jógy. Oceňuji také občasný, byť poměrně řídký, výskyt mužů mezi zájemci o výuku jógy. Na západě je jóga především doménou žen, ale tradičně tomu bylo spíš naopak. Je důležité vnášet i do jógy obě polohy lidství.

Vaše přednášky jsou vždy velmi dobře připravené a pro posluchače srozumitelné. Je i pro Vás příprava daného tématu, přednášeného poněkolikáté, ještě nějakým přínosem?

Samozřejmě, že ano. Je pravda, že za ta léta mám mnohá témata již zpracována, ale často se mi stává, že při přípravě, tedy pročítání si připraveného, zjistím, že teď to vidím už trochu jinak, než jsem viděla, když jsem si danou přenášku před pár lety připravovala. V tom případě tedy sednu a udělám si zcela novou přípravu na stejné téma. Ta nová pak zahrnuje i to, co jsem já vstřebala v době od vzniku té původní. Můj první učitel jógy mne kromě jiného naučil i to, že je dobré datovat materiály. Na každé přípravě tedy mám uvedeno datum, kdy vznikla, a mohu tak jistým způsobem pozorovat i svůj vlastní vývoj. Také mám přípravy přednášek určených pro různá školení, případně pro jiné příležitosti, kdy je třeba to stejné téma uchopit jinak. Velmi oceňuji, když občas padne i zajímavý dotaz, který mne donutí podívat se na „známou“ věc zcela z jiného úhlu pohledu.

Máte některé téma oblíbené, na které se opravdu těšíte a ráda o něm hovoříte?

Ano, mám témata oblíbenější a méně oblíbená. A mám témata, na kterých mně hodně záleží, abych opravdu dobře vyjádřila to, co cítím a o dané věci vím. Takovým tématem je třeba tantra, kdy se právě přednáškou pokouším „napravit“ onu ne zcela pozitivní pověst, kterou tantra na západě – neprávem – má.

Když se vrátíte k Vašim jógovým začátkům – kteří čeští jogíni Vás nejvíce ovlivnili a jak se jim to povedlo?

Mým prvním učitelem jógy byl dr. Vladimír Píša. To byl člověk renesančního rozsahu vědomostí a zájmů. Vedl mne – tehdy mladou holku – velmi moudře a neautoritativně. Doporučoval mi literaturu, dával mi číst svá tehdy vznikající skripta, ptal se mne na mé názory. Byl to on, kdo mne pak seznamoval s osobnostmi jógy a nasměroval mne k některým z nich. Protože jsem se po skončení studia hodlala přesunout na Moravu, poslal mne do Brna k Ing. Vladimíru Zemanovi, kde jsem také dělala své první zkoušky a absolvovala první studia týkající se jógy. V Praze mne nasměroval především ke dvojici dr. Milada Bartoňová a Rostislav Hošek, kterým jsem zůstala věrná formou účasti na víkendových a letních týdenních pobytech i po svém přesunu na Moravu, celkem bezmála 30 let. V Praze, v průběhu studia na VŠ, jsem také „ochutnávala“ z různých jógových soudků. I když to byla léta sedmdesátá a pak osmdesátá, tak nabídka byla docela široká. Ne všechny skupinky praktikovaly jógu v její komplexnosti, ale na druhou stranu všichni, kdo se jí tenkrát věnovali, to dělali zcela nesobecky a z opravdového zájmu. Myslím, že právě to, že tito lidé jógou opravdu žili a učili tak i svým příkladem, bylo to, co mne jako mladou nejvíc oslovilo a ovlivnilo.

V roce 1989 jste pobývala v ášramu svámího Gítánandy a stala jste se jeho žačkou. Většina čtenářů nemá konkrétní představu o tom, jak vlastně vypadá běžný den v ášramu. Můžete nastínit, jaký byl denní režim, povinnosti žáků…?

Mohu popsat pouze běžný den v ášramu svámího Gítánandy, jinde to třeba může vypadat trochu jinak. Vstávalo se velmi brzy, před pátou hodinou a platila tzv. mauna, tedy nesměli jsme spolu hovořit. Vše probíhalo za úplné tmy, ticha, a ještě jakéhosi klidu přetrvávajícího z nočního odpočinku. Zázvorový čaj, ranní áratí (rituál pro zahájení dne sestávající se ze zpěvu manter) a ranní cvičení hathajógy na břehu moře. Cvičení začínalo tichou meditací při východu slunce, následovaly pozdravy slunci, ásany a na závěr relaxace. Celkem skoro dvě a půl hodiny. Pak následovala snídaně a po ní karmajóga, tedy činnost pro druhé, pro chod ášramu.

Dopoledne bylo uzavřenou hodinou pránájámy a následnou lekcí pratjáháry (především džňánajógové krije a relaxační techniky). Po obědě byl blok volna a odpoledne následovala hodina jóga čikitsy (jógové terapie) a hodina zpěvu. Zpočátku šlo o výuku bhadžanů, později manter. Skromná večeře a po ní večerní satsangha, kdy svámí buď odpovídal na naše otázky, nebo si sám zvolil téma, na které hovořil. Den končil kolem desáté večer večerním obřadem áratí. Od této chvíle opět platila mauna až do rána.

Pobyt v ášramu tohoto vzdělaného Inda Vás hluboce ovlivnil. Můžete shrnout, v čem zejména spočívalo učení svámího Gítánandy? Co považoval za nepostradatelný základ, výchozí bod cesty jogína?

Svámí pokládal jógu za umění života, a proto kladl velký důraz na to, abychom se jógou nezabývali jen v určitý den či čas, ale aby se stala součástí našeho běžného, každodenního života. Říkal tomu jóga dršti, tedy jógové vidění světa. Proto se vždy snažil vše, o čem hovořil a co nám předkládal, dávat do kontextu našeho moderního života. Byl pro to dobře vybaven, ač narozen v Indii a zasvěcen tradičním způsobem (gurukulam), tak strávil svůj aktivní pracovní čas cestami po celém světě. Znal západní mentalitu a uměl s ní pracovat, byl vzděláním lékař a filozof – to vše vedlo k tomu, že jeho systém, ač tradiční, uměl promlouvat k adeptům současnými termíny. Jeho výuka nebyla jen učením se určitým technikám, ale byla především výchovou k lidství (ostatně duchovní cestu viděl jako přesun od animální úrovně vědomí, přes rovinu lidskou až k úrovni božského neboli čistého vědomí). Tato část „výuky“ mi při pohledu zpět přišla jako nejcennější.

Kdybych ale měla vyzdvihnout některou z částí jógy, pak systém svámího Gítánandy rozhodně stojí na hluboké znalosti a využití práce s energií, tedy na pránájámě. V současnosti se moderní jóga posunuje více k posturální praxi, ale chceme-li zachovat komplexnost jógy a jejího působení na člověka, pak je třeba zahrnout i jemnohmotné úrovně, nezůstat jen u fyzického těla. Pránájáma je právě tou metodou nebo částí jógy, která toto umožní. Pomocí práce s dechem a pozorností totiž ovlivňuje celý systém životních energií (prána). Prána je pak tím, co propojuje všechny úrovně, na kterých každý z nás existujeme. Proto bylo v systému sv. Gítánandy věnováno hodně času a úsilí o korektní a vědomé dýchání. Pránájámě proto věnoval hodně času při výuce, a přitom ji neustále propojoval se všemi ostatními částmi tak, aby byla zachována komplexnost působení.

Svámí byl pro žáky velkou autoritou – nevytvářelo to určitou bariéru? Nevytratila se lidsky osobní úroveň vztahu?

Ano, svámí byl veliká autorita a v ášramu platila určitá pravidla, která mu zajišťovala jistý odstup. Na druhou stranu, nás, adeptů, bylo v ášramu pouze osm. Také personál ášramu nebyl nijak početný. Byl zde svámí, jeho žena Mínákší, svámího asistentka (řečeno dnešními termíny) Renuka a pak už jen kuchařka, zahradník a vrátný. Takže osobní kontakt byl umožněn tou blízkostí a malým kolektivem. Svámí byl vynikající psycholog, a tak měl během prvních pár dní každého z nás přečteného, a třeba právě v té karmajóze, ale i při jiných příležitostech, přihlížel vždy k tomu, kdo co potřebuje. A vždy nám dával právě to, co jsme v tu chvíli potřebovali, a ne to, co by se nám líbilo. Takže blízko jsme byli, vlastně jsme žili s ním opravdu v jedné domácnosti. Viděli jsme jej reagovat v běžných každodenních situacích a on sám nás do nich určitým způsobem stavěl. To ale neznamenalo, že zde nebyl z naší strany respekt.

Na svých webových stránkách uvádíte, že nad vchodem do ášramu visí heslo ENTER ONLY IF YOU ARE HAPPY (Vejdi, pouze jsi-li šťasten). Učení sv. Gítánandy vybízí k přijetí plné odpovědnosti za svůj život, to je přece jen dost obtížný úkol, jehož zpracovávání na náladě příliš nepřidá …

Když jsem přijela, tak jsem si také říkala, že je to nespravedlivé, že právě ti, kdo třeba nejsou šťastni, potřebují vstoupit a pobýt. Svámí říkával, že jóga je pro silné, nikoliv pro slabé a nemocné. A dodával, že štěstí je naše rodné právo. Jenže máme-li na něco právo, neznamená to, že nám to samo spadne do klína. O svá práva se mnohdy musí člověk brát. Jóga dršti, ten jógový pohled, spočíval tedy i v tom, že je třeba přiložit ruku k dílu a nečekat na štěstí, které přijde odněkud zvenčí. Nespojovat si štěstí s někým jiným, s nějakými předměty či situacemi. Uvědomit si, že štěstí je vnitřní stav nezávislý na těchto vnějších okolnostech. Okolnosti mohou být různé, ale – a to je další ze svámího rčení – vždy je možné přeměnit to, co se nám děje, v to, co se děje pro nás a pro náš duchovní vývoj. Jinými slovy, vždy máme svobodu zvolit si úhel pohledu, své nastavení, svůj přístup k ostatním lidem, věcem a situacím. Tím si tvoříme svůj vlastní svět, připravujeme svoji budoucnost. Ano, je to obtížné, ale současně je to jediná skutečná svoboda, kterou máme.

Díky dlouholeté praxi máte mnoho zkušeností s rozvojem a kultivací své osobnosti. Jaké nástrahy na této cestě považujete za nejtěžší a jak se Vám podařilo se s nimi vypořádat?

To je těžké říci, jak jsem se s nimi vypořádala já. To by snad měl spíš posoudit někdo zvenčí, z mého okolí. Každopádně se snažím, dělám, co mohu, a tak, jak to v dané chvíli považuji za nejlepší. Tuším, že to je úkol nikoliv na celý život, ale na řadu životních existencí. A oproti mládí snad jsem klidnější, pokornější a možná méně přísná.

A nástrahy? Těch je mnoho, ale zmíním snad jednu, která se týká nás všech, kteří jógu učíme, a tedy i adeptů na učitele jógy. A to je pocit, že jsme někde dál než jiní, že jsme lepší, protože víme něco, co ti druzí nevědí. Prostě pýcha, duchovní pýcha. Každý člověk, každý živý tvor je – symbolicky řečeno – na duchovní cestě. A každý je v jiném stádiu tohoto vývoje. Právě ti, kteří prokazatelně na této cestě byli nebo jsou dál, než jsme dnes my, nám ukazují cestu. Svou pokorou, svou skromností, svou ochotou pomáhat ostatním, ukazovat jim cestu, ale současně nechat je, ať si hledají tu svoji vlastní, nevnucovat tu jedině správnou, nesnažit se jít za někoho. Protože kráčet po této cestě musí každý sám.

Sávitrí, Vy jste také matkou. Můžete čtenářkám poradit, jak skloubit roli matky a praktikující jogínky?

To je stejné jako u jiných profesí či životních poslání. Rodina není překážkou, rodina a starost o ni, je součástí duchovní cesty. Jóga by nás měla učinit lepšími matkami, partnerkami. To, jakým způsobem žijeme, čemu věnujeme svůj čas, co jíme, jak jednáme, to vše je jóga – nebo by měla být. Já sama jsem se kdysi obávala toho, že příchod dítěte do mého života bude něco, co mne může józe a mé duchovní cestě vzdálit. Skutečnost mne později přesvědčila, že tomu tak není, že jde opravdu o to vnitřní naladění, nastavení (jóga dršti), se kterým k mateřství a všemu, co z něj vyplývá, přistoupíme. Samozřejmě, že jsou v životě období, kdy třeba na vlastní praxi máme méně nebo více času, ale právě ten postoj, že jógu nepraktikuji jen tehdy, když ležím na podložce, ale po celý svůj bdělý čas, může toto vynahradit.

Dnes už je můj syn dospělý, má sám děti a má svůj život, který si žije po svém. Jógu jako takovou nepraktikuje. Jeho cestou je horolezectví. Ale já doufám, že to, co doma dostal od svých rodičů, je dobře uloženo. Je na něm, aby on si zvolil, co z toho a jak využije. Je to jeho život.

Jóga je nyní velmi populární a rozšířená, zejména však jako cvičení pro zdraví. Zvýšil se i zájem o jógu ve smyslu osobního rozvoje? Zaznamenala jste v tomto směru ve svém okolí větší zvídavost?

Moje odpověď asi nebude tak úplně objektivní. Pohybuji se v jistých kruzích a ve svých kurzech se setkávám s lidmi, kteří z nějakého důvodu přijdou právě ke mně. Tedy – ve většině případů – hledají jógu, která je komplexní, která cíleně pracuje i na komplexním rozvoji jednotlivce. Z tohoto úhlu pohledu bych asi odpověděla, že ano, že je tu zájem o osobní rozvoj prostřednictvím jógy.

Kdybych ale byla lektorka power jógy v místním fitku, tak bych pravděpodobně ve společnosti, která se tam schází, zaznamenala spíše zájem o rozvoj těla, a ostatní části by pravděpodobně zůstaly ve stínu tohoto zájmu.

Běžný den současného člověka je zpravidla nabitý aktivitami, jež ho nejen zaměstnají či zabaví, ale i „pohltí“. Odpověď na otázku Jak z toho ven? asi není jednoduchá, přesto – co byste závěrem poradila?

Mohu připomenout jen to, co nás učí jóga, a o co se díky ní všichni stále pokoušíme. Tedy bdělou pozornost, být v přítomném okamžiku a snažit se to, co dělám, dělat právě teď tak nejlépe, jak to umím – a zbytek nechat jít, nestresovat se tím. Svámí to říkal jasně a krátce „do your best and let the rest“ (dělej nejlépe jak umíš, zbytek nech být). Protože právě bdělá pozornost nám umožňuje ponoření se, zastavení kolotoče mysli a kvalitní konání, ať už je jím péče o dítě, vlastní profese nebo konkrétní praxe jógy. Jestliže s plnou pozorností konám, tak měním kvalitu svého vědomí – a to je přece hlavní cíl celé jógové cesty.