Tadásana – pozice hory se Sylvií Nikolićovou

Přirozenou polohou v pohybovém projevu člověka je vzpřímený stoj. V józe se tato pozice nazývá tadásana ( kořen tada- hora, ásana – pozice). Základním vstupem do této pozice je správná opora o chodidla, jejichž vzájemnou vzdálenost udávají různé školy různě. Umístíme-li chodidla rovnoběžně a na šíři kyčlí (osa chodidla je tvořena spojnicí 2. prstu a středu paty), je postavení obou dolních končetin v harmonii mezi aktivitou a uvolněním.

Chodidlo je jednak jakousi kotvou, která zajišťuje kontakt celého těla se zemí, jednak oporou, od níž můžeme své tělo napřímit, protáhnout a vynést co nejvýše. Důležitými opěrnými body jsou na chodidle hlavičky palcové a malíkové nártní kosti a hrbol kosti patní, mezi nimiž se tvoří podélná a příčná klenba. Opřeme-li se vědomě chodidly o podložku, získáme pocit jako bychom se k ní přisáli, současně ale jako bychom se chtěli jemnou aktivitou dolních končetin a trupu vynést vzhůru. Opora v oblasti chodidla směřuje na zevní straně od hlavičky malíkové nártní kosti přes malíkovou hranu. Na vnitřní straně chodidla se opíráme o palcovou nártní kost, v oblasti paty je opora více směřována k jejímu vnějšímu okraji. Váhu těla neseme spíše na patách než na přední části chodidel.

Kolena jsou natažená, nikoli zamčená. Vnímáme pocit jemné aktivity stékající po zevní straně dolní končetiny dolů a po vnitřní straně naopak jemně stoupající vzhůru. Pánev a trup jsou neseny nad chodidly. Pánev je v neutrální pozici, bez jakéhokoli pohybu či rotace stehenních kostí, jsme si vědomi její šíře. Trup se po přední linii vytahuje jemně vzhůru, hrudník je otevřený, nikoli však aktivitou lopatek či zvýrazněním tahu na přední straně hrudníku. Na zadní linii trupu naopak vnímáme jemný tah směrem dolů, který pomáhá udržet kyčelní klouby ve správné pozici vůči bederní části páteře. Nejedná se ovšem o úsilné podsazování pánve či výraznou aktivitu velkého hýžďového svalu.

Stoupáme pozorností do úrovně ramen a snažíme se procítit jejich plnou šíři. Pomáháme si představou – například pocitem protahování délky klíčních kostí směrem do stran či pocitem těžkých loktů. Současně kontrolujeme zda jsme, ve snaze o správné nastavení, nevnesli do oblasti napětí, pokud ano, tak jej uvolníme.

Paže mohou směřovat podél trupu přes malík a prsteník k zemi nebo mohou být spojené před hrudníkem v andžali mudře (dlaně a prsty spojené před hrudní kostí). Další, často používanou, polohou paží je vzpažení, opět se spojenými dlaněmi a prsty rukou. Tato pozice je pro ramenní pletence náročná, je tedy třeba neustále uvolňovat přebytečné napětí z horní linie ramen.

Postavení hlavy je neutrální, podobně jako u pánve. Jemně směřuje vzhůru, jakoby nás nebe táhlo za špičky uší k sobě.

V popisu pozice úmyslně neuvádím žádné svaly, které máme zapojovat, ale vedu vás k vědomí těla, které se některými částmi opírá a jinými někam směřuje či táhne. Vše vždy v rovnováze mezi aktivitou a uvolněním přebytečného napětí, mezi pravou a levou polovinou těla, či přední a zadní stranou. Podobně je to i s pevností této pozice, kdy pociťovaná stabilita umožňuje volný plný dech a tedy i jemný pohyb uvnitř těla. Pozice hory učí tělo pevně se opřít o zem, současně hledat stabilitu nejen fyzickou, ale též mentální či duchovní. V takové pozici stojíme se srdcem otevřeným, s páteří napřímenou a hlavou vynesenou vzhůru, připraveni na rozumná a citlivá řešení každodenních životních situací.

Autorka článku: Sylvie Nikolićová